Pan David Čani – profesionální potapeč a freediver. Expert na jeskyní potápění a mimo jiné hlavní organizátor při hloubkovém průzkumu na Hranické propasti, ve spolupráci s National Geographic – Nejhlubší zatopená jeskyně světa.

Pane Čani, jak jste se dostal k potápění a jak dlouho se potápíte?

Tohle je otázka na poměrně dlouhou odpověď, což už i nastiňuje o jak dlouhou dobu se jedná. V podstatě celý život trávím ve vodě. V úplném mladí, na základní škole jsem závodně plaval a tím se mi asi dostala voda pod kůži. Pak už to bylo ráz na ráz, od plavání k vodnímu záchranářství a prvním zkušenostem pod vodou, kdy vše tak nějak nastartovalo pracovní potápění. A od té doby to bylo o vzdělávání, potápění, a to vše bylo umocněno tím, že jsem měl možnost a asi hlavně i obrovské štěstí, že jsem měl možnost učit a potápět se s těmi nejlepšími na světě, ale to by bylo asi na samostatný článek.

Jak se liší potápění v jeskyních od běžného potápění ve vodě?

Těch rozdílů, nebo odlišností je hodně, ale ty stěžejní jsou, že se prostě nemůžete vynořit, kdy se vám to hodí, nebo to vyžaduje nějaká třeba krizová situace. Prostě se musíte vrátit zpět do vstupu jeskyně. Navíc vám vše může komplikovat špatná, nebo nulová viditelnost, proudy, nebo samotný profil jeskyně.

Co je největší výzvou při potápění v jeskyních?

Těžko říct co je největší výzvou…to asi bere každý jinak. Pro někoho to může být ponor v jeskyni samotný, ale můžou to být i výzvy stran hloubky, vzdálenosti, nebo, a to mě osobně nejvíce naplňovalo objevování nových, neznámých prostor, sbírání dat, vzorků, záběrů pro vědce, výzkum či jen prostě obrázky z doposud neznámých prostor.

Jak se připravujete na potápění do neznáme jeskyně? A jak dlouho trvá obvykle potápění?

Snažím se vždy v přípravě nasimulovat možný – odhadovaný profil, samotný pobyt pod vodou, pokud se jedná o nějaké delší plánované časy pod vodou. Ale pokud je v plánovaném ponoru předpoklad velké hloubky, tak hlavně odzkoušení dekompresního zatížení a možná úskalí spojené s delším zatížení psychiky, chladu tudíž i fyzična i techniky…je to hodně komplexní příprava a je důležité snažit se neopomenout nic, což s přibývajícími zkušenostmi rozšiřuje seznam možného.

Jaké vybavení je potřeba do potápění v jeskyních? Liší se od běžného potápění?

Ono, když už se vydáte cestou technického potápění, tak už se to moc neliší. Snad jen odolností zvolených materiálů a zálohováním. Samozřejmě jsou i specifické části výbavy, jako je značení jeskyně, orientace v ní atd. Já se držím toho ražení, že v jednoduchosti je krása, ale nejdůležitější je zvládání své vlastní výstroje, aby byl čas a prostor věnovat se okolnímu prostředí a tím eliminovat možnou kumulaci problémů…mnohdy to může být i tak jednoduchá věc, jako je váš potápěčský partner.

Byl jste hlavním organizátor při hloubkovém průzkumu Hranické propasti. Co je na ni tak fascinujícího?

Rozhodně to není záležitost jen jedné osoby, ale komplexní práce celého týmu, který je v jednotlivých fázích výzkumu…průzkumu doplňován osobami, které můžou být jakýmkoli přínosem pro danou věc. A to i vlastní “prací” našich předchůdců bez kterých bychom rozhodně nebyli, tak kde jsme nyní. A je důležité si uvědomit, že i my a naše činnost ať už je na propasti jakákoli je jen střípkem celého procesu objevování této úžasné unikátní světové lokality, kterou máme na území našeho regionu. Já osobně jsem velmi vděčný, za každý ponor na této lokalitě a moc dobře si uvědomuji to štěstí, které v tomto mám.

Jakou roli hraje při potápění týmová spolupráce a jak se komunikuje pod vodou?

Ono u určitých ponorů to může být velmi individuální záležitost, ale většinou je u velké věci předpoklad, že základem úspěchu je sehraný tým, a to i na “naši” propasti máme. Jedná se o tým, skupinu lidí, kteří spolu tráví čas i mimo vodní prostředí a poznáváme se tak i v situacích, které mohou napovědět, jak se člověk zachová v situacích, které mohou nastat i pod vodou a tímto způsobem můžeme doladit případně obměnit tým samotný. Komunikace je pod vodou totiž dost omezená, je to buď smluvenými znakovými signály, nebo je i možnost napsat vzkaz na speciální poznámkový blok což je mnohdy časově náročné a mnohdy nepoužitelné. A tady se pak dostáváme na to naladění se na stejnou notu a předvídatelnost, souhru jednotlivých potápěčů mezi sebou. Zde pak hraje velmi důležitou roli ona zmiňovaná vzájemná znalost a souhra.

Jaké bezpečnostní opatření se musí dodržovat?

Celá řada, ale stěžejní je samozřejmě dýchaní to znamená, že je třeba dobře naplánovat, a hlavně striktně dodržovat tzv. gass management neboli správně se starat o spotřebu a hospodaření se zásobou plynu během ponoru.

Tak jak letci vidí krásná místa ze shora, vy vidíte krásná místa zespod. Na jakém nejzajímavější nebo nejkrásnějším místě jste se potápěl?

Těch míst je opravdu hodně a je velmi těžké upřednostnit jen jednu. Pokud ale rozdělím své potápění a v tom bych měl zvolit jen jednu, tak ve freedivingu by to byla asi Honaunau bay na Hawaii – taková srdcovka. Pro přístrojové potápění, když dáme stranou „naší“ propast, tak by to asi byla floridská impozantní jeskyně Eagle‘s nest. A ve finále v oblasti pracovního potápění je to většinou ve špíně a v nulové viditelnosti, takže je to úplně jedno.

Můžete nám popsat Váš zážitek nebo zajímavou situaci, kterou jste zažil při potápění?

Pro mě osobně je už absolutně dostačující prostě pobyt pod vodou. Nepotřebuji k tomu ani super viditelnost ani objekty, jako jsou třeba vraky, vyzdobené jeskyně, útesy ani ryby či jiné živočichy…prostě jen ten stav „beztíže“ a ticha. Samozřejmě jsou věci, které se v hlavě zapíšou. A jak e říká, zážitky nemusí ani kladné ani záporné, a hlavně ať jsou intenzivní.

Vzpomenete si, jaká byla nejtěžší situace, kterou jste musel jako potápěč řešit?

Snažil bych se to spíše obrátit úplně na druhou stranu. Na tu, která přináší zábavu a pěkné chvíle strávené pod vodou, protože to je ten hlavní důvod proč se třeba já chodím potápět. Situací, které byly pod vodou náročné, psychicky i fyzický byla celá řada. Nehezké chvíle byly kupříkladu během série dlouhých a hlubokých ponorů, kdy jsem během mnohahodinových dekompresí měl mikro spánky. Ono by se řeklo, že i obyčejná věc, jako je chlad může pod vodou způsobit obrovské potíže. Takže čím více se vám povede připravit na ponor a natrénovat, nasimulovat, nasbírat informace, a hlavně v postupu nespěchat, tím méně bude věcí které vás negativně překvapí a tím lepší a hezčí chvíle pod vodou budete zažívat.

Existuje něco, čeho se bojíte nebo co Vás při potápění děsí?

Lidské bezohlednosti a blbosti, protože v poslední době se toto jeví, jako příčiny nehod, nebo fatálních událostí.

Co byste poradil lidem, kteří se chtějí začít potápět?

Hlavně aby nespěchali a aby si po zjišťovali více informací o svém instruktorovi a nenechali se zlákat jen cenou, nebo nějakou “levnou reklamou”, ale to platí asi všeobecně o všem…nejen o potápění. Je samozřejmě velmi důležité znát a umět řešit možná rizika, ale hlavně to musí být o dobrém pocitu a vytváření si hezkých zážitků.

Jaké jsou Vaše cílé/plány do budoucna?

Plánů je dlouhá řada, ale ten nejhlavnější cíl je zachovat si chladnou hlavu a vždy se ve zdraví vynořit.

Můžete doporučit nějaký dokument nebo knihu o potápění?

Záleží na tom, jestli se chcete onou knihou, nebo filmem jen pobavit, inspirovat, nebo vzdělávat. Já osobně jsem teď součástí výrobního procesu takového malého dokumentu „DECH“, kde jsem se spolu s „parťákem“ extrémním horolezcem Markem Novotným rozhodli ukázat krásy, ale i možná rizika těch svých aktivit. Jeho část je samozřejmě z prostředí těch největších hor světa, kdy jsme se spolu vydali do Himalájí na „osmitisícovku“ Manaslu a následně pak zase ten „můj svět“ což jsou samozřejmě zatopené jeskyně a volba padla na mexické cenoty. Je to sice ještě celé ve fázi výroby, ale věřím, že v příštím roce by mohl být filmík hotov.

Foto: Soukromý archiv D.Čani